Jak se skládací židle staly běžnou formou sezení, jejich formy a výrobní procesy se diverzifikovaly. Protože skládací židle již nenesly stejnou symboliku moci a prestiže, objevily se nové funkce a designy. Na konci 19. století byly skládací židle designovým nástrojem pro utilitáře, což mělo za následek různé formy a použití. Skládací židle mají dlouhou historii vojenského použití. Potřebovali přímý, kompaktní vzhled a robustní odolnost. Jakmile začali předvádět estetiku, získali uznání. Nikdy však nebyly navrženy tak, aby byly krásné.
Jméno „Faldestoel“ pro Napoleonovo křeslo pochází ze starofrancouzského „faldestoel“, které má kořeny v latinském „faldistorium“. Historicky neslo pojmenování skládacích židlí konotace důstojnosti a noblesy a Napoleonova židle „Faldestoel“ byla vždy pojmenováním pro křeslo nadřízeného. Po celém světě existují tisíce patentů na nové nápady související se skládacími židlemi (stoličkami). Designéři, vynálezci a obyčejní řemeslníci všichni vložili svou energii do designu židlí a věnovali velkou pozornost skládání, nastavení a pohodlí. Ne všechny sériově{4}}vyráběné židle však zahrnovaly sofistikovaný design.
Skládací a přenosné výrobky se množily, přičemž průmysl produkoval nejmenší a nejlehčí komponenty pro konstrukci skládacího nábytku, který se přizpůsobil různým povětrnostním podmínkám. Skládací židle jsou všudypřítomné, najdete je v kempech, na plážích a na sportovních akcích-křeslo, které vyhovuje všem zvykům a potřebám. Používají se ve školních lavicích a židlích, v kinech a divadlech… Primárním cílem vytvoření základní židle bylo poskytnout krátkou pauzu, snadno složit (a uložit). Skládací židle se staly nepostradatelnou součástí nábytku.
Nejmodernější skládací židle byly navrženy po rozsáhlých společenských průzkumech a technických diskusích: na základě průmyslové vizualizace (thonet) a teorií německého Bauhausu vzkvétal design skládacích židlí v letech 1965 až 1975.
